Podzimní zamyšlení nad svatým Václavem …

     Čas letních dovolených pominul a již se k zemi snáší první opadané listí. Slunce ztrácí na své letní síle, kterou nám v letošním deštivém počasí moc neukázalo. Přívalové deště a mnohé záplavy v letošním létě a jiné povětrnostní problémy nám zvedly ceny benzínu do závratné výše. Snad se dá vzpomínat i na pěkně prožité prázdniny a dovolené u moře, nebo jiných rekreačních oblastech v České republice. Slaná příchuť moře mi stále ty krásné chvíle připomíná. Mnohé historické památky v nedalekém Chorvatsku, kde jsem dovolenou trávila já, Koloseum a brána Herkulova, stará již více než 2000 let. Také jiná malebná městečka kousek od pobřeží třeba Bale. Připomínala architekturou italskou kulturu, které zde měla v minulosti velký vliv.
Tak jsem se dostala k historii Chorvatska, ale raději se vrátím domů a pod vlivem podzimního svátku Václava si připomeneme pár historických skutečností z období tohoto velkého panovníka v Čechách, kdy naše zem vzkvétala pod jeho vládou a mnoho Čechů hrdě nosí jeho jméno.
     Svatý Václav se dostal do našich srdcí a myslí velmi blízko i v přeneseném významu a každý si umíme nějakého Václava představit. Já svého strýce. Chodil na ryby. Hrál si s námi a opékal špekáčky. Vozil nás na lodičkách a rád sbíral houby. Od srpna do října vyrážejí v přírodě hojné trsy žlutozlatých kloboučků, které k českým lesům neodmyslitelně patří. Podle pověstí je měl v oblibě i samotný kníže Václav, po kterém dostaly svoje jméno Václavky. Některé z nich mají léčivé účinky. Středověcí mastičkáři věřili, že skrze tyto houby pomáhá nemocným sám svatý Václav. Osobám zlým prý ale Václavky škodily, dokonce je mohly i zabít. Moc veselý pán to byl, ten můj strýc. Bohužel byl a zůstalo tu po něm prázdné místo.
     Budu povídat o patronu českých zemí, Přemyslovském knížeti a synu knížete Vratislava a kněžny Drahomíry. Narodil se v roce 907 ve Stochově poblíž dnešního Kladna.V dětství byl vychováván babičkou, Ludmilou ze Pšova na hradě Tětín. Nechávala ho vyučovat slovanským knězem Pavlem. Latině se učil v Budči, až po té co se jeho otec Vratislav stal pražským českým knížetem. Po smrti svého otce v roce 921 vládla jako poručník jeho babička Ludmila, protože Václav je nezletilý. Její vláda však netrvala dlouho. Již v září byla patrně na popud Drahomíry své snachy zavražděna a vládu přebírá Drahomíra. V roce 922 nebo 924 se vlády ujímá Václav a svou matku zapudí. Po čase ji ale opět přijímá zpět.
     Božích skutků se kníže Václav naučil v knihách, ale i ve víře byl dokonalý. Všem nuzným prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedával ukřivdit, všechny lidi chudé i bohaté miloval, přisluhoval služebníkům Božím, kostely zlatem zdobil. Věřil celým srdcem v Boha, konal za svého života všechny dobré skutky, jaké jen mohl.
     V roce 924 nechává Václav převézt ostatky své babičky Ludmily z Tetína na Pražský hrad, kde je pak nechává pietně pohřbít. Václav podporuje křesťanskou církev a upevňuje moc Přemyslovců nad českými zeměmi.
V roce 929 je kníže Václav poražen římským králem Jindřichem I. Ptáčníkem, ten se svým vojskem stojí až před Prahou, je obnoveno placení tributu říši.
     Nedlouho poté kníže Václav zakládá na Pražském hradě kostel svatého Víta a část ostatků světce Václav získává právě od Jindřicha. Václavův politicko - náboženský směr, který se orientuje spíše na Sasko a s Bavorskem ztrácí vazby se nelíbí opozici, kterou představuje jeho mladší bratr Boleslav. Tak vzniká bratrský konflikt, kdy se Václav stává, při svěcení kostela v Boleslavi, objetí vraždy a zrady bratra Boleslava v roce 929 nebo 935 koncem září.
    Dne 27. září 935 přijal kníže Václav pozvání svého bratra do Mladé Boleslavi, kde se měl zúčastnit hostiny na oslavy křtu svého synovce Strachkvase. To to je další verze bratrovraždy. Místo hodování se zde na Václava připravoval historicky první atentát v našich dějinách. Zabijáci se během večera údajně třikrát pokusili akci provést, ale pokaždé ztratili odvahu. Druhého dne napadl knížete sám Boleslav. Silnější Václav jej přemohl, ale jako pravý křesťan ho nezabil. V záloze však už čekali Boleslavovi komplicové Čista, Hněvsa, Tita a Tuža, kteří krvavé dílo dokončili.
     Hned na to Boleslav obsazuje se svojí družinou Pražský hrad a stává se knížetem. Dává převézt Václavovy ostatky do nového chrámu svatého Víta na Pražský hrad, kde jsou jeho ostatky ve Svatováclavské kapli uložené dodnes.
     Od 10. století je kníže Václav uctíván jako světec, nejprve v Čechách, později i v sousedních zemích. Jeho život a mučednická smrt jsou zpracovány v mnoha legendách. Již v 10. století vznikají "První staroslověnská legenda", latinsky psané "Crescende fide", "Gumpoldova legenda" a zřejmě i "legenda tzv. Kristiána".
     Od druhé poloviny 11. století má svatováclavský kult klíčové postavení v ideologii české státnosti. Svatý Václav je chápán jako nebeský vládce a ochránce českého státu, čeští panovníci jsou jen jeho dočasní zástupci.
     Od dob Karla IV. se symbolem českého státu stává svatováclavská koruna, jíž jsou podřízeny jednotlivé země koruny české. Ve středověku je píseň "Svatý Václave, vévodo české země" hymnou českých zemí. Svatováclavský kult je pak velice silný ještě v dobách baroka a za národního obrození.
     Co se týče Václavova osobního života, byl pravděpodobně ženatý (jméno manželky není dnes známo) a měl podle legendy syna Zbraslava.
     Konec svého povídání nechám na slovech nejpovolanějších, no posuďte sami: Svatý Václave, vévodo české země oroduj za nás.